Coincidence - 1.část

13. dubna 2012 v 19:48 |  --Coincidence

Coincidence

1.část
By: Nika

"Proč tu musíš být, proč mi pořád ničíš život? Kéž by ses nikdy nenarodil!!"
řvala jsem na něj. Byla jsem naštvaná a on to věděl. Možná proto tak rychle vyběhl z pokoje.
Naposledy jsem se mu podívala do očí, když v nich měl malé kapičky slané vody.
Vždy jsem ho milovala. Byl to můj mladší bráška. A bylo mu teprve 7 let.
Byl malý a byl to neuvěřitelný "kozel".
Všechno co mi provedl - a bylo toho teda dost - nemyslel zle, asi ani nevěděl, co dělá.
Ani jsem se neobtěžovala podívat z pokoje, kam vlastně běží. Teda dokud jsem neslyšela hlasité "kvičení" brzd od auta. Rychle jsem vykoukla z okna a spatřila něco, co navždy pohnulo mým nudným životem.
Přes kapotu černého renaultu přeletěl můj sladký modrooký,
blonďatý bráška a se s krvaveným obličejem dopadl na asvalt.
Celý svět se v tu chvíli zastavil.
Vše bylo až příliš pomalé a jemu utíkali neuvěřitelnou rychlostí vteřiny života.
Co nejrychleji jsem seběhla dřevěné schodiště a vyběhla před dům. Máma utíkala hned za mnou
a táta volal okamžitě záchranku.
"Pane bože … já nechtěl, vážně! …" vyvolával chlap, co vystupoval z auta. "…neviděl jsem ho. Vyběhl hrozně rychle a mě přímo …."

Nechtěla jsem ho poslouchat.
Stála jsem kousek od tělíčka mého brášky. Slzy mi tekli proudem a vteřinu za vteřinou
mi víc a víc červenalo bělmo.
Asi po 3 minutách šlo konečně slyšet už z dálky houkání sanitky. U domu byli během chvilinky
a asi za stejnou dobu do sanitky naložili bráchu a s rodiči odjeli zase mezi domy.
Ještě hodně dlouho jsem tam stála a nevnímala nic okolo sebe.
Slyšela jsem hlasy a viděla tváře míhající před tou mou. Ale nevnímala jsem vůbec nic. Pořád jsem si v hlavě přemítala tu odpornou chvíli, co jsem zahlédla z okna.
Kéž bych na něj nikdy neječela. Kéž bych ho v podstatě nevyštvala z mého pokoje.
Kéž bych ho nikdy nenašla, jak mi skáče po posteli a kéž bych si nikdy nevšimla,
jak můj mobil letí z postele přímo na topení.
Kéž by … těchto vět bych nasbírala asi další tucet možná víc.
Ale ani mé věčné přemítání té chvíle v hlavě a ani mé prosby abych neudělala to,
co jsem udělala, čas nevrátí. Teď jsem jen mohla doufat, že můj bráška bude v pořádku.
Asi za 2 hodiny pro mě přijel strejda, že jedeme do nemocnice. Cesta netrvala moc dlouho, od Londýna bydlíme celkem kousek a po 20 minutách jsem už stála v chodbě nemocnice a v dálce viděla mámu s tátou a doktora. Něco jim říkal a pak pomalu odešel. Šla jsem k nim. Nic neříkali, stali v objetí a dívali se sobě do očí.
"Mamy?? Tati??" křikla jsem, když na mé posunky nereagovali.
Oba škubly hlavou a v tu chvíli máma začala hystericky brečet a tátovy s tíkat slzy po tváři.
Oba se k sobě přitulili ještě pevněji a máma postupně začala padat na kolena. V takovémhle stavu jsem je ještě nikdy neviděla. Byl to příšerný pohled. Zvlášť když jsem neměla ponětí, co se vlastně stalo …
"Co se děje?? Řekněte mi to … halooo!!" Křičela jsem pořád dokola. Ani jeden mi neodpovídal. Chovali se jako bych tam snad nestála. Máma byla celá zkroucená na podlaze a táta ji jen přidržoval a brečel. Minuty utíkali jedna za druhou a já jen stála a se skleněnýma očima a koukala na své vlastní rodiče v nejhorším stavu, ve kterém jsem je vůbec mohla vidět.
"Tvůj bráška … náš malý Tom … "
nebyla schopná dokončit ani jednu větu. Dlouze se nadechla a konečně ze sebe vykoktala ukončení naprosto odporné věty …
" je m-mr-m-m-mrtvý" …
Nikdy jsem nevěřila a nikdy jsem nad tím vlastně ani neuvažovala, že tohle uslyším říct svou matku. Šlo jasně vidět, že pro ni to taky nebylo zrovna lehký, protože začala zase šíleně brečet.
Neměla jsem tušení, jak mám reagovat a jak mám svým rodičům pomoc nebo spíš jak jim ještě víc neublížit.
Z očí mi tekly slzy snad rychlostí světla, mé srdce asi běželo maraton nebo co. Protože jsem neslyšela nic jiného než jeho rychlí tlukot. Žaludek se mi stáhl a těžce se mi dýchalo.
Pomalu jsem se začala otáčet na jedné noze a zamířila k východu. Nevím, jestli na mě volali nebo ne. Vnímala jsem jen očima a i to bylo velice těžké. Už jsem myslela, že sebou švihnu o zem, když jsem konečně chytla kliku hlavních dveří nemocnice a vyšla na čerstvý mrazivý vzduch. Jemně poprchávalo a obloha byla šedá.
Ideální počasí na smrt …

Nevěděla jsem, kam jdu. Londýn moc neznám. Je to obrovské město a já byla jen v centru nebo v různých krajních supermarketech. Míjela jsem smutné domy bez jakékoliv barvy. Stromy byly nudné a žádných květin jsem si nevšimla. Šla jsem pomalu a tak když jsem došla konečně k opuštěné cestě bez domů, zahrádek či cedulí s reklamy byla skoro tma. Šla jsem pořád dál. Došla jsem až k vysokému mostu nad divokou řekou. Otočila jsem se a v dálce zahlédla poslední domy Londýna. Stála jsem u zábradlí a jemně se nakláněla dolů.

"Neeeee!!!! Neskač …."
__________________________________________________________

Otázky (odpovídejte do komentářů):
1) Kdo volal na vypravěče ( :D ) ??
2) Mám pokračovat?? Nebo spíš - líbí se Vám to??

 


Komentáře

1 Hadvika Hadvika | 15. dubna 2012 v 11:13 | Reagovat

1) řekla bych, nejspíš někdo z 1D
2) určitě pokračuj! Jsem moc zvědavá jak to bude dál

Hodně smutný, ale krásný!!
Hezký blog

2 Lucy Lucy | Web | 15. dubna 2012 v 17:35 | Reagovat

1)Liam? :)
2)Určitě pokračuj! Zatím to vypadá hodně slibně..:) Ale je to moc smutný :"(

3 Péťa Péťa | 17. dubna 2012 v 14:45 | Reagovat

Super!!

1) nějaký ten týpek ;D
2) jj, jsem zvědavý ...

4 Michelle Michelle | 18. dubna 2012 v 17:56 | Reagovat

1. Liam! :D
2. Jo :D Ať můžu číst

5 Dottie Dottie | Web | 29. dubna 2012 v 15:25 | Reagovat

wow to mě baví, určitě budu číst dál a volal na ní 100% Liam! :D

6 Lou Lou | Web | 20. srpna 2012 v 0:34 | Reagovat

1) muheheheeeee, jeden človíček, který má fobii ze lžiček :D
3)líbíííííí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama