Guardian Angel

3. června 2012 v 14:41 | Nika |  ffky - naše - jednodílné


"Bulíkůůů! Pojď si ještě hrát!" řvali na mě hlasy těch ubožáků.

Rychle jsem přeskočil opěradlo lavičky, utřel si ret od krve a utíkal pryč. Domů jsem nemohl, mamka by hned všechno poznala a měla by zase milion otázek, nakonec by ze mě všechno dostala a to rozhodně nechci.

Loudavým krokem jsem procházel jednu ulici za druhou, začala, mi být zima a tak i když jsem nechtěl, zamířil jsem dom.

Tam jsem neunikl mega výslechu, naštěstí jsem si venku vymyslel dost přesvědčivou výmluvu a tak mě mamka celkem rychle bez podezření pustila ze svých spárů.


Tenkrát mi bylo sotva 10 let, chodil jsem na základku. Školu a především své spolužáky jsem nenáviděl a nenávidím do teď.

Postupem času jsem se naučil bránit, ale stejně mi to nepomohlo. Když jsem neskončil s rozbitým nosem, tak s poznámkou od ředitele, že se peru. Nikdo neviděl, že já jsem oběť, asi jsem si za to mohl sám, měl jsem to říct, dokud to mělo řešení.


Jinak … jmenuju se Liam, je mi 16 let a bydlím s rodinou v Londýně.

Jak už možná někdo pochopil, celý můj život mě šikanují vlastní spolužáci nebo lidi z vyšších tříd.

Ani na střední se nic nezměnilo, jen jsem si konečně našel nějakého toho kamaráda a nejsem už na všechno tak sám. Jsem strašně uzavřený člověk a pokud nemusím s nikým namluvím. Nejradši trávím veškerý čas u menší říčky za Londýnem. Píšu vlastní básničky, texty písní, zpívám, sám se učím na kytaru …


Tenkrát bylo strašný vedro, slunce v Anglii nesvítí zas tak často, ale dneska se vážně počasí vyvedlo a tak jsem se chystal po škole rovnou zamířit na mé místečko.

Zazvonilo na první hodinu a já vešel se svým kámošem - Donem - do třídy. Hned jsem spatřil nenápadnou dívku v poslední lavici. Nikdy jsem ji ještě neviděl a naprosto mě okouzlila.

Dlouhé hnědé vlasy, oříškové, černě zvýrazněné oči a bílá pleť. Někdo by řekl EMO, ale bylo jasný, že EMO prostě není. Seděla tam a koukala na učitelku, jak máchá rukama všude kolem sebe.

Celý den jsem ji nenápadně sledoval, snažil jsem se zjistit víc, ale nic. Nikdo se neuráčil nám ji představit.

3 hodinu se k ní přesunuli 4 slečinky z naší třídy, všechny se spolu dali rychle do kupy, holky jí představili i zbytek oblíbenců. Docela mě naštvalo, že tak rychle zapadla zrovna do partičky největších ubožáků.


Po poslední hodině, jsem sám mířil prázdnou chodbou k šatnám.

"Liame! Zrovna tebe hledáme, že jo kluci?!" vyskočili na mě mí idiotští spolužáci. Tom, největší "borec" třídy a děvkař jak prase, mě chytl za košili a přilepil ke zdi. Měli to dobře vymyšlený, zrovna ve chvíli, kdy se střídal dozor a nikde nikdo celou přestávku. My končili, takže mě mohli ničit celou další hodinu.

"Nechte mě konečně být!" snažil jsem se vymanit sevření, ale místo toho schytal kolenem do břicha.

Prudce jsem sebou škubl a bolestí se svalil na zem. Kluci se dostatečně bavili a začali do mě na střídačku kopat.

"Dost! Co to děláte!!" Zaslechl jsem dívčí hlas. Nedokázal jsem zvednout hlavu a podívat se na moji zachránkyni.

"Klídek zlato, jen se bavíme." Ohrnoval se Jean. Jemně jsem naklonil hlavu a spatřil tu novou holku vedle mě.

Tom k ní natáhl ruku a chytl ji za bradu, zřejmě se, ji chystal políbil, ale ona mu ji rychle setřela a věnovala mu znechucený pohled.

"Jste ubohý prasata!" řekla a pomalu mě začala zvedat ze země. Nikdo nic neřekl, nikdo nic neudělal.

Pomohla mi, se obout, pak mě chytla kolem pasu a odtahovala ven ze školy.

"Kde bydlíš?" zeptala se jemně, když zastavila před školou.

"Nemůžu domů…díky za pomoc, já to už zvládnu" vykoktal jsem v bolestech a vymanil se z jejího objetí.

Ve chvíli kdy jsem ucítil, jak její ruce sjeli z mého těla pryč, mně zradili nohy, podlomili se mi kolena a já se zase ocitl na zemi.

Čupla si přede mně, naklonila hlavu, zatvářila se velice pobaveně a položila jemně své prsty na moje rameno.

"Jo ty to zvládneš sám? To vidím!! Beru to, že teď nechceš domů, ale stejně ti pomůžu. Kam chodíš, když tě takhle střískaj?" začala mě pomalu zvedat a přehodila mou ruku přes její ramena.

"Jak víš, že se to někdy už stalo?" musel jsem se zeptat, ukázal jsem prstem směr a oba naraz, vyšli do ulic Londýna.

"Všichni se ti smáli jen, co jsi vešel do třídy, ty je ignoruješ, pokaždé když kolem tebe prošel jeden z těch blbečků, ti něco pošeptali, když jsi ležel na zemi, měl jsi vyhrnutou košili a ty modřiny na zádech, bocích i břiše nešli přehlídnout a pochybuju, že se modřiny dělají hned, jak do tebe někdo kopne…." Její pohled mluvil za vše, prostě jsem jí přišel jen jako idiot, co si nechá všechno líbit "…Jak dlouho to už trvá?" zeptala se slabě po chvíli ticha.

"Dlouho" řekl jsem a ukázal kudy teď.

Po nějaké chvíli jsme konečně došli na místo, kterému se odvažuji říkat "Můj ráj".

Pomohla mi, si lehnout na trávu, vedle říčky a sama se, s úžasem v očích, rozhlížela okolo.

"To je nádhera! Jak jsi to tu našel?" sedla si vedle mě a zadívala se mi hluboko do očí.

"Jednou prostě našel, hele jednou o tom cekneš ve škole a normálně tě budu nenávidět do smrti! Možná tě i zabiju!" Natáhl jsem k ní výhružně ukazováček a mrkl. Jemně se usmála a ukazováček mi zohnula tak, že směřoval zpátky na mě.

"Neboj…" ujistila mě "…těm idiotům už nikdy nic neřeknu. A tohoto místa by byla škoda." Znova se rozhlídla okolo a pak sjela očima na mé bolavé břicho.

Začala mi beze slova rozepínat knoflíčky košile, chvíli jsem ji nechápavě sledoval, ale když mi ji začala sundávat, musel jsem se zeptat … "promiň, ale co to děláš?"

Na její tváři se objevil šibalský úsměv "Zas tak si nefandi! Teče ti krev."

"Oh…" vydal jsem ze sebe, bože…já jsem takový idiot.

"Hele jak se vlastně jmenuješ?" řekl jsem, když mi čistila krvavý šrám kapesníčky.

"Charlotte a ty?" usmála se a přehodila mi košili přes břicho.

"Liam…" pípl jsem v bolesti.

"těší mě …" natáhla ke mně ruku, pomalu jsem ji chytl a kývl.

Odložila tašku a lehla si vedle mě, oba jsme sledovali nebe, no spíš Charlotte, já měl oči, jen pro moji zachránkyni.

Leželi, jsem tam až do večera, kecali, smáli se, hráli palcovou válku…prostě jsme se skvěle bavili.

Po dlouhé době, jsem se zase cítil jako normální kluk a to jen díky ní …

Na příšernou bolest jsem díky ní, za chvíli, zapomněl.

"A jaj…" prudce se posadila, poté co se podívala na svůj mobil "…sakra! Je půl 10, taťka mě zabije!" začala se rychle sbírat ze země. Pomalu jsem vstal a ucítil zase tu příšernou bolest, všimla si mého zakňučení a svíjení se v bolestech, rychle pustila svůj batoh na zem a chytla mě kolem hrudníku.

"Jsi v pořádku?" zeptala se starostlivě, jemně jsem kývl a začal to rozdýchávat.

"Dobrý, musíme jít" naznačil jsem hlavou a spolu v objetí (pochybuju, že se tomu tak dá říkat, držela mě kolem zad, abych sebou v bolestech nešvihl o zem, ale já cítil něco víc než jen pomoc. Pokaždé když pohnula prstem nebo celou dlaní mnou projela elektřina a já se celý začal chvět), odcházeli pryč.

Sice jsem hrdě odmítal, ale stejně mě doprovodila až domů - prý aby si mě ohlídala, že v pořádku dolezu - rozloučili, jsem se a domluvili se, že se zítra sejdeme na zadním parkovišti kousek od školy.

Chvíli jsme tam jen tak stáli. Nedokázal jsem, déle odolával jejímu pohledu. Musel jsem to ukončit, dřív než se na ni vrhnu a začnu líbat.

"Děkuji za pomoc! Tak zítra" usmál jsem se a chystal se otevřít dveře.

"Liame?" otočil jsem se na majitelku toho sladkého hlasu.

"Jsem ráda, že jsem tě poznala, i když za těchto podmínek." Řekla a jemně mě objala.

Bylo to ještě horší, než když měla ruce na, mích zádech. Elektrický výboj mnou proletěl a já se chtě nechtě ještě víc přitulil. Bylo mi jedno, že to šíleně bolí, prostě jsem musel. Něco mě k ní táhle šílenou rychlostí a já nedokážu zabrzdit.

Odtáhla se, usmála a sešla 3 schůdky na chodník. "Tak zítra, ahoj…" mávla rukou, otočila se a začala mi mizet ve tmě.

Celou noc jsem nedokázal myslet na nic jiného, než na její dokonalý úsměv, oči, vlasy, nos, tělo, hlas…všechno co jsem na ní našel, bylo dokonalé.

"Liame sakra! Neříkej, že jsi se, zamiloval do Charlotte? Ta by tě maximálně dovedla do nemocnice a nechala zdechnout." Okřikl jsem se v posteli a zavřel oči.


Na parkovišti jsem byl celkem brzo, nemohl jsem se dočkat, až ji uvidím.

V dálce jsem zahlédl krásnou brunetku, jak rychle míří ke mně. Hned jak přišla, mě obejmula, ale po chvíli se zase odtáhla. Vyčítavě se mi zadívala na hrudník a pak do očí, mrkl jsem na ni s úsměvem na znamení - už je to dobré. Usmála se a zase mě chytla kolem hrudi, nádherný pocit ji mít tak blízko sebe.

"Ahoj!" šeptla pořád v objetí.

"Ahoj anděly …" po vyslovení mého pozdravu mi chytla ruku, přetáhla si ji přes své ramena - ale tentokrát, ne aby mě odtáhla pryč - opřela se o mě, začala si hrát s mými prsty a spolu vyrazili ke škole.

"Anděly?" řekla a s úsměvem zvedla hlavu.

"No, jsi takový můj strážný andílek…"

Nádherné se usmála a pokračovala beze slova v cestě.


Ve škole to bylo k našemu překvapení v pohodě, nikdo si mě nevšímal, holky se s Char normálně bavili, dokonce nikomu nevadilo, že si na některé hodiny sedla ke mně.

Všechno se začalo obracet k lepšímu. Nikdo do mě nezarazil svou pěst už několik měsíců a dokonce hvězdička Tom, mě požádal o doučování z chemie.

S Charlotte chodím ven téměř každý den a jsou z nás nejlepší kamarádi. Ví, o mě všechno a já cítím, že ani ona mi něco nezatajila. Známe se něco kolem půl roku, ale oba jsme potvrdili větu "Znám tě chvíli, ale přijde mi, že se známe celý život."

Z mého místečka se stalo naše místečko. Aspoň 5x do týdne tam spolu zajdeme a někdy tam strávíme i celý den.


"Charlotte, musím ti něco říct! Jsi můj poklad, můj anděl strážný, ale cítím, že k tobě necítím jen velké přátelství…"

Řekl jsem a dál hleděl do svých vlastních očí.

"Bože, ty jsi ubohý Liame!" zaslechl jsem hlas jedné ze svých sester.

Znechuceně jsem na ni vyplázl jazyk a snažil se ji vyhodit z mého pokoje. Marně.

Obratem mě oběhla a uvelebila se na mé posteli.

"Sakra Ruth, co chceš?" křikl jsem naštvaně a zadíval se na pobavenou kozu v šatech.
"Mamka tě volá ty náš milovníku!" Vyplázla jazyk a švihla sebou o polštář.

Protočil jsem oči a slezl schody do kuchyně. "Mami? Prý jsi mě volala!"

Mamka mi vrazila do ruky talíř se sušenky "Přišla Charlotte, čeká na tebe v obýváku"

Rychle jsem vyběhl z kuchyně a rovnou zamířil do obýváku, kde už seděl můj andílek.

"Ahoj zlato, dáš si sušenku" natáhl jsem k ní talíř.

Prudce se otočila, postavila a zavrtěla hlavou. "Ahoj, Liame musím s tebou mluvit."

"Andílku, co se ti stalo!" položil jsem talíř na stůl a rychle ji k sobě přitáhl. Hned jsem poznal, že je smutná a něco s ní je.

"Liame … my … tátu zase převelili jinam." V jejích očích jsem zpozoroval nával slz.

"Co tím chceš říct?" utřel jsem ji slzu z její tváře. Bylo to trochu zbytečné, protože se jí v tu chvíli pustili rovnou potoky slané vody.

"Liame, my se stěhujeme!" … rozbrečela se naplno, zadívala se mi do očí, poté rychle škubla k zemi a odtáhla se dál "…už bych měla jít" šeptla a aniž bych stihl něco říct, zmizela.

Po chvíli přemýšlení, jsem vyběhl do zimy v tričku a běžel k jejímu domu. Už jsem ji nestihl.


Celý život se mi tím dnem zhroutil, nic jsem nevnímal, všechno mi bylo jedno. Přestal jsem si všímat všeho a všech.

Po jejím odjezdu se vše vrátilo do starých kolejí. Neuběhl ani týden a já už získal nové modřiny.

Téměř každý den jsem ležel na zemi a beze slova, slz nebo jiného projevu bolesti, do sebe nechal kopat.

Na Naše místečko, jsem už nikdy nešel. Nechtěl jsem tam a nechtěl jsem nikam, kde mi to připomínalo mojí ztracenou lásku. Zmizela mi těsně před tím, než jsem se jí stačil přiznat, že ji miluji.

A teď jí to už nikdy nebudu moc říct!

Její číslo zmizelo, FB si zrušila…prostě chtěla začít nový život a zapomenout na všechno co zažila. Chápal jsem to, ale přesto ji pořád hledal. Nedokážu zapomenout na tu nádhernou brunetku, která mi při každém pohledu připomněla anděla …

____________________________________
Omlouvám se za chyby- snažila jsem se je opravit, ale
čas od času se nějaká přehlídne ... navíc, ani Word nenajdeš všechny :/
Sorry, za další smutný konec :D Nic jiného mě nenapadlo ...
 


Komentáře

1 *Anny* *Anny* | Web | 6. června 2012 v 22:09 | Reagovat

wow! ty vždycky píšeš takový dojáky...:D ale skvěle se to čte :)

2 Ter. Ter. | Web | 8. června 2012 v 17:36 | Reagovat

Tak tohle je naprosto dokonalý!! Takovej doják! :')) Nádherný ! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama